visuté zahrady královny Semiramidy

nohy na vysokých podpatcích se jí rozjíždějí

když na hladině zamrzlého rybníka

spásá hřbetní ploutve zamrzlých ryb

to se nevidí hned tak

to je jedna z těch nevídaných věcí

o kterých se píše jen v románech

a v románových vzorech

s kotníky úplně modrými

zhmožděnými od chtivých

viktoriánských milovníků

oteklé kotníky

že přivedly chladivou vodu

v měděné míse k mírnému varu

odložena jsem v tom krásném kolejišti z ryzího zlata

s diamantovými šrouby

a budu tu ležérně ležet celá staletí

stlačená do jediného prodlouženého týdne

což nikdy nebyla pravda

pak převrávorala po laciné rohoži

a dopadla rovnou na obličej

rukou v měkkém jílu až po loket

ukazuje obviňujícím gestem

přímo do středu Země...

...les jako olověný

olověný les těžký

jeleni se potácejí po lese a narážejí do stromů

balancují na svých gumových podpatcích

to aby neplašili zvěř

myslivec totiž pije...

už dlouho nepřišel domů

na dně zatopeného dolu

pije spodní vodu

lodí z plavené křídy

na pasece

na bílém polštáři z bavlny

našel jsem ráno otisk

světlého křídového kopyta

toho křehkého zvířete

co vyplašeno

rozeběhne se bezhlavě po hrubém asfaltu

zanechává za sebou středem vozovky silnou čáru

pak stále přerušovanější

až nakonec zmizí docela

uzel A

procházím chodbami velké černé stavby

stavby z černého kamene

chodbami z lístků štípaného obsidiánu

postavených kolmo

aby dobře rozrývala chodidla od přírody bosá

ale i ta zatím jenom neobutá

uzel A

jděte po modré, až se dostanete na uzel A

a protože jsou chodby pořád mokré a lepkavé

a mosazná madla kluzká a hladká

stojí podél trasy spousta šikovných vozíků s pevnými popruhy

je večer v předvečer

Bartolomějské noci

u táborového ohně

přijďte se k nám ohřát!

a vy také

a vy

vy také

a vy

procházím se nedaleko

já vím, já jsem vás viděla

dobrá víla nikdy nespí

láskyplně mydlí ruce každému

kdo jen koutkem oka zahlédne

tu slinu v koutku zdivočelých úst

závěs s pruhovými zábranami

a výztuž poševní stěny

z umně kovaného drátu

stačí pár zručných přesných výkrutů zápěstím

a dílo je hotovo

tak, a teď s tím dojdete až do Tater

a pak?

tvář jen pokřiví úsměv

kdo ví?

pak zase po svých

po sviních

posviňte mi tady, paní Chalubná, prosím vás

taky bych chtěl mít kancelář s velkým oknem

a vodorovnými žaluziemi

ostrými jako břitva

o které si vždycky rozřízne rtíky

když říká to svoje "cože?"

dělá to už jenom z čiré zlomyslnosti

těžký kovový pach se vnáší ve vaší pracovně

proč vždycky, když otírám žaluzie ve vaší pracovně...

roztahuje chřípí a opatrně jakoby začichá

čichej pořádně, tatínek to chce!

a vůbec, tahle ta výchova...

zrcadlo, které jsem vyplnil maltou prosycenou střepy

z jiného zrcadla

to proti těm krysám z té druhé strany

nerozeznáte je od těch našich a možná se s nima i páří!

říkávala onehdy jedna z těch hodných starých dam

já jenom odhaduju, s čím sem jdete

stála u hřbitovní zdi tak těsně, že jí byla vidět jenom šošolka

a byly to husté vlasy

černé jako smola a stejně tak hořlavé

já jenom odhaduju, s čím sem jdete

stojím před uzlem A

je obrovský

vyplňuje celý prostor chodby

a možná i celé patro

milostný dopis psaný jelením lojem přímo na obličej

usmála se na mě úsměvem

který zůstane vyražený na vnitřní straně lebky

jako punc pravosti

říkám schválně na vnitřní straně lebky

abych vás zbytečně neděsil...

na vnitřní straně lebky

vnitřní obrázek

který způsobí malinký otřes mozku

a další vždy při vzpomínce

a při vzpomínce na vzpomínku

pak se potenciál rychle vyčerpává...

úsměv s ostrými zoubky po stranách

vytrhávající oblaka prachu přímo z mých plic

nebo dobře, tak z našich plic

nakonec je to vždy jedno...

udělám si na kapesníku uzel

abych nezapomněla

že jsem ti slíbila naplivat do obličeje

až budu hryzat hřebíček...

no, co je zase tohle za příšerný slib!

to, že jsem někdy chtěl?!

jedno z těch špatných přání...

až budu hryzat hřebíky, budu flusat krev

praskání studených vlasů

zanechává znamenité omrzliny na oknech

i v tom největším parnu

oprášila jsem ty staré zbraně:

korodující pláč

schopný rozleptat kapotu policejního vozu

během jediné vteřiny

během jediného mávnutí tak dlouhých řas

že splývají v elegantní křivce až na zem

a šlápneš-li na ně neohrabaně při společenském tanci

celé tělo se prudce vymrští jako hrábě skryté v trávě

a tohle si budeš pamatovat už na věky

takovou bys chtěla mít nade mnou moc?

nu, ale máš ji mít, stačí říct

jsem velmi liberální, když na to přijde

uklidňující dotek hoblin z čerstvé švestkové rakve

...s tím vaším problémem už z medicínského hlediska nenaděláme nic, pane docente

jen vám gumovou rukavicí zamávám takhle před obličejem

takhle jako zatřepu

počkejte, já si ji trochu takhle popustím...

...ták, zatřepu

třepu, vidíte?

a jak budu třepat, tak budete mít stále vytřeštěnější výraz...

na výletě

budu tady tomu říkat sever, souhlasíš-li

říkej si tomu, jak chceš...

zátočina hluboká, zátočina zlá

tak narvaná kapry

že se po ní dá přejít suchou nohou na druhou stranu

zázrak moderního rybnikářství

roste ti mezi zuby rákos

ne, to se jen snažím... o co se to snažím...

...víš, s tím já si už asi neumím poradit

s takovou tou tvou jako suverenitou...

že divákům při zvoláních obdivu létají kusy masa z obličeje

tomu říkám nadšení

takhle já si představuju souhlas

nebo soulad

nebo přelétavý prach

ach, zase ten prach...

naplňující místnosti, že není vidět na druhou stranu

prachovou vypustí z pórů

póry kolem úst unikal jemný brusný prach a vytvářel iluzivní

dojem zasněnosti a spánkové deprivace zároveň

a proto ji milovali a proto ji i obdivovali

pohne nepatrně hlavou a mile se usměje

vzduch nasycený jemným prachem se jakoby na zlomek vteřiny zdrží na původním místě

pohyb se neznatelně rozmlží a pak se ustálí s drobným mihotáním

někomu se při tom dělá nevolno

a musí užívat nějaké drastické prostředky na zklidnění žaludku

neurvale se pak tváří k tomu tvému severu, víš?

a proč mu tak vlastně tak říkáš? Sever ...

...seversi svých pět švestek a vypadni...

trnožíš se tu ...

a překážíš mi mezi kameny

mezi trsy přerostlé trávy

...to je ostřice

tak mezi trsy přerostlé ostřice...!

blýskavé čepele z damascenské oceli

mám rád tu duhovou kresbu

jak rotují ve svých promazaných ložiscích

otáčejí se tak rychle, že ani nejsou vidět

jen trs trávy se tak líně pohupuje

i za úplného bezvětří

obroubený tenkým opalizujícím kroužkem

který se dá snadno prohlásit za pouhou iluzi

za pouhé neštěstí přinesené z domova

za nervozitu z přílišného pití kávy

za bohapustou hysterii

v těchto dnech...

třikrát přetočený šnek

bylo to poslední, cos viděla před spánkem v trávě...

spánek v trávě otisknutý do červené hlíny

prochladlá krysa drkotá zoubky

nad hromádkou studeného masa

zacítí žížaly

jak v hlíně prudce mění směr